Samuel má už dostudováno. Nemá práci a ani moc kamarádů. Ve vztazích s vrstevníky je pro něj těžké se orientovat a má problém si udržet práci, jelikož nezvládá tlak od vedoucích pracovníků. Říká, že někdy ho napadají špatné myšlenky. Když jsme se s ním seznámili stál o setkávání s vrstevníky, nové společné zážitky a o práci, aby mu doma “nehráblo”. Začali jsme se tedy pravidelně potkávat, probírat každodennosti, kámoše, vztahy, ale také práci a jak se aktivně zapojit mezi vrstevníky. Samuela jsme navázali na naši psychoterapeutku, s níž řeší své duševní zdraví. Propojili jsme ho také se službou, která pomáhá získat a udržet si vhodné pracovní uplatnění na trhu práce, a mládežnickou organizací, kde by mohl potkat více vrstevníků. Teď si občas napíšeme nebo Sam pošle fotku z hor. Na setkávání však už nemá čas – chodí do práce nebo tráví čas s vrstevníky.

Felixe s námi propojila jeho škola, s níž dlouhodobě spolupracujeme. Felix má komplikovaný vztah s rodiči a je pro něj náročné se nimi sdílet, co v životě prožívá. Experimentuje s drogami, nejčastěji s THC, které mu dle jeho slov pomáhá hlouběji vnímat svět. Felix je gay, mezi svými vrstevníky svou orientaci tají. Pracovnici klubu se svěřil, že by ocenil podporu v navazování kontaktu s jinými queer mladistvými. Felix má za sebou také psychiatrickou léčbu, kvůli sebevražedným tendencím, které mívá/dříve měl. Když jsme se seznámili Felix potřeboval někoho, s kým mluvit o svých problémech a těžkostech a sdílet téma kontrolovaného užívání marihuany. Bezpečný prostor pro to našel v našem nízkoprahovém klubu, kde spolu nacvičujeme dovednosti pro řešení stresu, odolávání pokušení, budování zdravých vztahů a nalézaní alternativních způsobu, jak se zabavit a relaxovat. Předáváme mu informace o rizicích spojených s užíváním návykových látek a jejich kombinaci s léky. Zprostředkovali jsme mu také setkání se členem gay komunity, s nímž společně také navštívili otevřený piknik pořádaný LGBT+ komunitním centrem. Na jeho situaci dále společně pracujeme a pomáháme mu budovat kolem sebe podpůrnou síť, která nestojí jen na našich službách.

Klubu dal zpětnou vazbu: „Jsem fakt rád, že jsem na vás narazil a že jste tak chápaví, to se jen tak nevidí.“

Natálie je třináctiletá slečna, která momentálně prochází velmi náročným obdobím. Žije se svou matkou, se kterou má komplikovaný vztah, který dopadá na její duševní pohodu. Již v minulosti se uchylovala k sebepoškozování, k čemuž se nyní opět vrací, vnímá ho jako cestu uvolnění. Její každodenní život je zatížený nejen emocionálními problémy, ale také diagnózou ADHD, na kterou bere předepsané léky, které nerada bere. Navštěvuje psychiatra a psychoterapeutku, ke kterým nemá důvěru a necítí se s nimi zcela bezpečně, aby mohla o svých pocitech mluvit. Na terapiích často mluví o svém špatném vztahu s maminkou a o tom, jak jí to komplikuje život. Cítí se nepochopená a osamělá. Snaží se najít sama sebe, ale často o sobě mluví s nelibostí a sebekritikou. Necítí se dobře ve své kůži, nelíbí se jí, jak vypadá, a má problémy s přijetím sebe sama.

Rozhodla se tak s těmito myšlenkami svěřit nám, v rámci prezentování na její základní škole, kde se nám s jejími obtížemi svěřila pomocí psaníčka. Nyní se s Natálií setkáváme a poskytujeme jí bezpečný a důvěrný prostor ke sdílení všeho, co jí trápí. Motivujeme Natálii pracovat s chmurnými myšlenkami a budovat lásku k sobě.

Dan k nám dochází již rok a půl a jeho příběh je příkladem, jak správná podpora a pochopení mohou pomoci překonat potíže s duševním zdravím.

Dan se o našem klubu dozvěděl díky prezentaci, kterou jsme měli na jeho škole. Když k nám přišel poprvé zažíval pravidelné nepříjemné stavy a pocity bezmoci. Ztrácel motivaci do všech aktivit a měl pocit, že nic nezvládá. Často sám sebe ponižoval a podceňoval, což se zhoršovalo hádkami s kamarády. Tyto stavy zažíval jednou až dvakrát týdně. Cíl naší spolupráce tak byl jasný: nabídnout Danovi bezpečný prostor pro sdílení jeho stavů a pocitů, mapovat zlepšení nebo zhoršení jeho pocitů a společně hledat cesty ke zlepšení a stabilizaci jeho duševní pohody. Zásadní pro to byly individuální rozhovory s pracovnicí na klubu. „Pomohla mi osvětlit mé myšlenky a poradit, jak se dostat z určitých situací,“ říká Dan. „Nejčastěji jsme mluvili o kamarádech, holkách, škole, rodinných záležitostech a běžných věcech. Cítil jsem, že mě nejlépe chápe a umí dát dobré rady.“ Důležitou roli hrála i přátelská podpora od vrstevnice, se kterou se Dan na klubu skamarádil. 

Po roce a půl naší spolupráce cítí Dan výrazné zlepšení a při našich setkáních začíná otevírat další témata z dění ve svém životě. Oceňuje také nabídku cestování po Evropě, která ho inspirovala k přemýšlení o budoucnosti.

Na podzim roku 2022 se s žižkovským Klubem Beztíže po jedenácti letech rozloučil Radim, který letos oslavil 22. narozeniny, čímž se posunul mimo cílovou skupinu Klubu, který je otevřen mladým lidem od 11 do 22 let. Při příležitosti jeho rozlučky s Beztíží jsme s ním udělali rozhovor o tom, co všechno s Beztíží zažil a jakou roli vlastně sehrála v jeho životě.

Kdy jsi přišel na klub poprvé? Jaké pro tebe chodit do Beztíže bylo?

Poprvé jsem sem šel v roce 2010, ale pravidelně jsem sem začal chodit až za rok, protože to mi už bylo 11. Pamatuju si, že jsem byl na první akci Beztíže zatápí. Chodil jsem do Beztíže hodně na akce a trávil jsem tu volný čas, v roce 2013 jsem tu dělal zahrádku a do roku 2013 jsem tu strávil asi nejvíc volného času.

A proč jsi sem hlavně chodil?

Protože v té době nebylo moc jiných možností jak se zabavit.

Jakou roli sehrála Beztíže ve tvém životě?

Když jsem ještě chodil do školy, tak mi Beztíže pomáhala s doučováním. Potom mi pomáhala s řešením nějakých problémů ve škole, i s přecházením do jiných ročníků, na jiné školy, nebo s nástupem na střední. Pak už jsem si našel práci, kde už jsem pátý rok, nějak jsem se uchytil a už jsem moc pomoc nepotřeboval. 

Poznal jsi tu i nějaké nové lidi?

Jasně, chodila sem spousta lidí, co byla odtud ze Žižkova. Ty už jsou teď všichni dospělý, mají rodiny, tak se moc nepotkáváme. Ale na některé lidi si vzpomenu a i o nich vím, jak se jim daří, někdy se potkáme.

Naučil jsi se tu něco?

Byla toho spousta. Třeba mě tu pracovníci v 11 letech naučili jezdit na kole, což jsem předtím neuměl. Tak jsem si ho tu pak půjčoval a mohl na něm jezdit. 

Co pro tebe znamená klub Beztíže a jeho pracovnice a pracovníci?

Dávali mi tu rady do života, pomáhali mi a byly to jakoby kamarádi, ale i vychovatelé. Měli dobrý přístup, zároveň ten klub působí jako normální budova, příjemně.

A jak vnímáš nízkoprahové služby obecně? Přijdou i přínosné?

Jsou přínosem pro mladé lidi. Je to přínos hlavně v dnešní době, protože lidé jsou hodně závislí na telefonech, mladí lidé jsou v nákupních centrech, kde se srocují, dělají problémy. Často v tom figuruje i alkohol, drogy, fyzické konflikty a mně přijde dobré, aby [mladí lidé] chodili takhle do klubů, které můžou pomoct, aby člověk do něčeho takového nespadl. Můžou si pak s pracovníky popovídat, ať už na klubu nebo v terénu. Jsem rád, že tyhle služby existují a že budou existovat. Myslím, že mladí lidé se tu můžou hodně naučit.

Napadá tě, jak by se to třeba ještě dalo dělat lépe?

Mně přijde, že je to tady super. Možná by se daly rozšířit nějaké technologické věci, být atraktivní, co se moderních věcí týká, třeba mít xbox (který Klub Beztíže má).

A co si myslíš, že mladé lidi dneska trápí? Co je pro ně náročné?

Znám pár mladých lidí, dětí, co posedávají na Andělu, nebo různě na ulici, často mají flašku s alkoholem a stane se, že mají i nějaký hulení. Jim je dvanáct, třináct a je škoda, že si tak mladý lidi kazí zdraví. Ale ty děti za to samy nemůžou, buď to odkoukají od rodičů, nebo někoho jiného v rodině, nebo spolužáků. Vrstevníci se často navzájem manipulujou a pak se snadno stane, že někdo z hecu party třeba něco malého ukradne a už to jde dál. Znám třeba jednoho kluka, kterému je 16, a znám ho už od jeho 11 let. Nejdřív to začalo tak, že jako malej kluk neměl, co dělat, tak jsme ho s kamarádem učili, jak trávit čas, snažili jsme se ho zabavit, brali ho i na výlety. Potom se začal kamarádit s nějakým problematickým klukem, který ho začal učit střílet. Pak ho zase někdo další naučil hulit, nějaká jeho starší kamarádka a takhle to pokračovalo. Skamarádil se s nějakou partou, změnilo se jeho chování, narušoval mi soukromí, škemral cigarety. Pak jsme se přestali vídat. Z toho normálního kluka se pak stal feťák. Jel v trávě, pervitinu, koksu. Začal s nějakou trestnou činností, má na svědomí přepadení, nabourání auta. A vlastně se to všechno stalo, protože se chytnul špatných lidí. Má celý život před sebou, ale vlastně už ho má dost pokažený.

Máš něco, co bys řekl závěrem?

Ať se tady každému daří a aby se tu taky něco přiučili, jako jsem se přiučil já.

Mladí lidé potřebují podporu svého okolí v mnoha oblastech. Někdy se ale svému okolí nemohou svěřit tak úplně se vším, ať už je to z důvodu studu, nebo strachu z nepochopení a odsouzení. Bezpečný prostor, který pro to mladým lidem chybí, zastávají často naše služby. Citlivý přístup pracovnic a pracovníků a mlčenlivost, jíž jsou vázáni, jej dlouhodobě utváří. To se nám povedlo i v případě Marka, který s námi otevřel téma jeho závislosti na marihuaně. S drogou experimentoval především kvůli dlouhodobé nudě a nemožnosti smysluplně naplnit svůj volný čas. Z jednorázového experimentu se ale postupně stal zvyk. Marek začal využívat uklidňujících účinků marihuany v případě hádek a napjatých vztahů s rodiči a učiteli ve škole. Postupně se u něj rozvinula závislost, se kterou si již nevěděl rady, a proto se obrátil na nás. Markovi jsme poskytli prostor pro sdílení jeho trápení, ale i informace o působení marihuany na lidské zdraví a harm reduction, tedy způsobů, jimiž lze snižovat negativní dopady užívání drogy. V současné době by Marek rád s „hulením“ přestal, což je pro něj náročné kvůli tlakům jeho sociálního okolí, například jeho přítelkyně, která s užíváním marihuany nemíní přestávat. Marka tak v jeho úsilí dlouhodobě podporujeme. Sám říká, že v některých chvílích jsme pro něj jediní, kteří mu dokážou poskytnout bezpečný prostor a možnost otevírat těžká témata a emoce, které se s jeho závislostí vážou. Skoncovat se závislostí není jednoduchá věc a nestane se ze dne na den, podporující a neodsuzující prostředí, ale může v celé situaci sehrát klíčovou roli.