Na podzim se s žižkovským Klubem Beztíže po jedenácti letech rozloučil Radim, který letos oslavil 22. narozeniny, čímž se posunul mimo cílovou skupinu Klubu, který je otevřen mladým lidem od 11 do 22 let. Při příležitosti jeho rozlučky s Beztíží jsme s ním udělali rozhovor o tom, co všechno s Beztíží zažil a jakou roli vlastně sehrála v jeho životě.

Kdy jsi přišel na klub poprvé? Jaké pro tebe chodit do Beztíže bylo?

Poprvé jsem sem šel v roce 2010, ale pravidelně jsem sem začal chodit až za rok, protože to mi už bylo 11. Pamatuju si, že jsem byl na první akci Beztíže zatápí. Chodil jsem do Beztíže hodně na akce a trávil jsem tu volný čas, v roce 2013 jsem tu dělal zahrádku a do roku 2013 jsem tu strávil asi nejvíc volného času.

A proč jsi sem hlavně chodil?

Protože v té době nebylo moc jiných možností jak se zabavit.

Jakou roli sehrála Beztíže ve tvém životě?

Když jsem ještě chodil do školy, tak mi Beztíže pomáhala s doučováním. Potom mi pomáhala s řešením nějakých problémů ve škole, i s přecházením do jiných ročníků, na jiné školy, nebo s nástupem na střední. Pak už jsem si našel práci, kde už jsem pátý rok, nějak jsem se uchytil a už jsem moc pomoc nepotřeboval. 

Poznal jsi tu i nějaké nové lidi?

Jasně, chodila sem spousta lidí, co byla odtud ze Žižkova. Ty už jsou teď všichni dospělý, mají rodiny, tak se moc nepotkáváme. Ale na některé lidi si vzpomenu a i o nich vím, jak se jim daří, někdy se potkáme.

Naučil jsi se tu něco?

Byla toho spousta. Třeba mě tu pracovníci v 11 letech naučili jezdit na kole, což jsem předtím neuměl. Tak jsem si ho tu pak půjčoval a mohl na něm jezdit. 

Co pro tebe znamená klub Beztíže a jeho pracovnice a pracovníci?

Dávali mi tu rady do života, pomáhali mi a byly to jakoby kamarádi, ale i vychovatelé. Měli dobrý přístup, zároveň ten klub působí jako normální budova, příjemně.

A jak vnímáš nízkoprahové služby obecně? Přijdou i přínosné?

Jsou přínosem pro mladé lidi. Je to přínos hlavně v dnešní době, protože lidé jsou hodně závislí na telefonech, mladí lidé jsou v nákupních centrech, kde se srocují, dělají problémy. Často v tom figuruje i alkohol, drogy, fyzické konflikty a mně přijde dobré, aby [mladí lidé] chodili takhle do klubů, které můžou pomoct, aby člověk do něčeho takového nespadl. Můžou si pak s pracovníky popovídat, ať už na klubu nebo v terénu. Jsem rád, že tyhle služby existují a že budou existovat. Myslím, že mladí lidé se tu můžou hodně naučit.

Napadá tě, jak by se to třeba ještě dalo dělat lépe?

Mně přijde, že je to tady super. Možná by se daly rozšířit nějaké technologické věci, být atraktivní, co se moderních věcí týká, třeba mít xbox (který Klub Beztíže má).

A co si myslíš, že mladé lidi dneska trápí? Co je pro ně náročné?

Znám pár mladých lidí, dětí, co posedávají na Andělu, nebo různě na ulici, často mají flašku s alkoholem a stane se, že mají i nějaký hulení. Jim je dvanáct, třináct a je škoda, že si tak mladý lidi kazí zdraví. Ale ty děti za to samy nemůžou, buď to odkoukají od rodičů, nebo někoho jiného v rodině, nebo spolužáků. Vrstevníci se často navzájem manipulujou a pak se snadno stane, že někdo z hecu party třeba něco malého ukradne a už to jde dál. Znám třeba jednoho kluka, kterému je 16, a znám ho už od jeho 11 let. Nejdřív to začalo tak, že jako malej kluk neměl, co dělat, tak jsme ho s kamarádem učili, jak trávit čas, snažili jsme se ho zabavit, brali ho i na výlety. Potom se začal kamarádit s nějakým problematickým klukem, který ho začal učit střílet. Pak ho zase někdo další naučil hulit, nějaká jeho starší kamarádka a takhle to pokračovalo. Skamarádil se s nějakou partou, změnilo se jeho chování, narušoval mi soukromí, škemral cigarety. Pak jsme se přestali vídat. Z toho normálního kluka se pak stal feťák. Jel v trávě, pervitinu, koksu. Začal s nějakou trestnou činností, má na svědomí přepadení, nabourání auta. A vlastně se to všechno stalo, protože se chytnul špatných lidí. Má celý život před sebou, ale vlastně už ho má dost pokažený.

Máš něco, co bys řekl závěrem?

Ať se tady každému daří a aby se tu taky něco přiučili, jako jsem se přiučil já.

Jméno v rozhovoru je z důvodů zachování anonymity smyšlené.